Je docela pochopitelné, že různí lidé vnímají i jedno a totéž různě. Protože každý to vidí ze svého úhlu pohledu, a pochopitelně co člověk, to názor.
Platí to pochopitelně i pro ekonomiku a pohled našinců na to, jak se tato u nás vyvíjí, čeho bylo dosaženo a jakým směrem se to tu bude ubírat dále.
Kdo se u nás má po finanční stránce dobře, ten je pochopitelně s aktuálním stavem věcí spokojený a dost možná nenalézá vůbec nic, co by bylo podle jeho názoru záhodno změnit, zatímco jiný, komu se ani zdaleka nevede tak skvěle, na téže záležitosti nenechá nit suchou a vše by změnil nejraději od základů.
Ovšem ekonomika je tu pro všechny, pro ty úspěšné i jejich pravé opaky. A tak se musí v ideálním případě ubírat nějakou tou pověstnou zlatou střední cestou. Což by mělo být něco, co je zvládnutelné pro všechny bez výjimky, co by měli být schopni akceptovat všichni, jichž se to dotýká.
Ovšem to se pochopitelně zvládá jen velice těžko. Protože nevynakládat zbytečně peníze na podporu těch, kdo jsou neúspěšní, jak by to imponovalo těm, jimž se daří, kontrastuje s přáními těch neúspěšných, kteří by chtěli daleko větší pomoc, a to třeba i za cenu zadlužování celého státu. Někteří z nás by si přáli větší inflaci, zatímco jiní raději deflaci, někteří by upřednostnili lepší úročení vkladů, zatímco ti opační levnější půjčky. Pro některé by bylo lepší podporovat soukromé podnikání, zatímco jiní by třeba všechno předali nejraději do rukou státu.
Finance jsou tedy hodně náročná záležitost, která nikdy neuspokojí všechny. Ale s tím už se prostě nedá nic dělat. A tak je tu hlavní zřejmě to, aby nešla ekonomika ke dnu. Aby tu byl patrný trvající rozkvět. Protože jenom to je zárukou, že bude ekonomika fungovat. A to musí být, protože bez toho bychom sotva vyžili. Bez ohledu na to, zda jsme nyní právě bohatí nebo chudí jak kostelní myš.
