Nevím, kdy si na to naše společnost zvykla, protože se tak stalo ještě dříve, než jsem spatřil světlo tohoto světa. Ale zvykli jsme si na to. Na hodnocení kvality života hlavně podle toho, nakolik je kdo movitý, kolik má kdo peněz. A nenajdeme mezi námi mnoho lidí, kteří by souhlasili s názorem, že i s naprostým nedostatkem peněz nebo i docela bez nich může být člověk šťastný.
Ale jiný kraj, jiný mrav. A tak jsou na světě i společnosti, které by pro změnu nechápaly nás. Které jsou šťastné, a to navzdory tomu, že nemají žádné velké peníze. Ano, i nejchudší národy světa jsou spokojené. A dokonce patří k těm nejspokojenějším. A jak je to možné?
Antropologové už nalezli příčinu, proč je tomu tak. Proč se třeba totálně chudí Melanésané na Šalamounových ostrovech cítí šťastnější i než ty nejbohatší národy světa, proč jim nevadí ani výrazná nedostupnost výdobytků moderní civilizace, jako jsou chytré telefony, internet, televize a podobně. Prostě se tito radují i z naprostých každodenních banalit, z činností, které nic nestojí. Plus mají radost i ze svých rodin, i z přátel, i z přírody. Zatímco náš svět? Ten nahradil takové zdroje štěstí penězi. A to proto, že jsme se stali daleko závislejšími na směně a ztratili soběstačnost provázenou v zaostalejších společnostech jen minimální směnou.
My už jsme se přestali radovat z běžných činností a převládly u nás sociální a ekonomické faktory. A peníze jsou tak důležitější a pocity spokojenosti přinášející. U nás už platí zjevná souvislost mezi příjmem, bohatstvím a životní spokojeností, jež je u nás nezbytná. Ale ukazuje se, že nejbohatší země nejsou současně i zeměmi s největší panující spokojeností se životem. Stejně spokojené jsou i izolované domorodé komunity, které nepotřebují zvýšenou míru materiální spotřeby, aby se cítily spokojeně.
Peníze nám prostě jenom nahrazují jiné podoby štěstí. Na což bychom měli myslet, když nám není finančně zrovna nejlépe.
