Jak praví lidová moudrost, nejsou bez práce koláče. A neomezuje se to jenom na tento druh pečiva, bez práce toho není daleko víc. A obvykle není bez práce dost ani toho, co je v dnešní době zásadní pro přežití, tedy peněz.
Když chce dnes člověk solidně obstát, musí si prostě vydělávat na živobytí. A to přinejmenším na to nejzásadnější, co je k životu třeba, ovšem raději ještě víc, nejlépe mnohem víc. A proto se lidé nejednou nejenom upisují nějakému zaměstnavateli nebo spouštějí své vlastní podnikání, ale také mění profesi, když se jim nabídne něco, co je z nějakého důvodu zajímavější, výhodnější, prostě lepší.
Když je na trhu dost nabídek, obvykle mění lidé profesi častěji, když je nabídka skoupá a konkurence ze strany jiných lidí vysoká, spíše se setrvává na svém místě, protože jistota je často jistota. A zaměstnání pochopitelně nemění jenom ti, kdo si chtějí polepšit, ale i ti, jimž není dopřáno si dosavadní pozici udržet.
A jak je tomu v panujících poměrech u nás?
V posledním půlroce prý změnila profesi pětina z našinců, a stejný počet lidí se zrovna nyní poohlíží po tomtéž. Což nevybočuje z obvyklých mantinelů, není to situace výrazně odlišná od doby před pandemií. Ovšem něco se tu prý přece změnilo. A sice to, že už jsou dnes lidé ochotni akceptovat i delší pracovní dobu za stejnou mzdu, leckdo by byl ochoten i změnit postavení ve stávajícím zaměstnání či akceptovat nižší mzdu. Lidé jsou už dnes prostě svým zaměstnavatelům věrnější než dříve. A není divu. Protože co my víme, co nám ještě koronavirová krize přinese, že?
Největšími fluktuanty jsou tak především mladší ročníky, toužící častěji po změně či lepších podmínkách nebo mající osobní důvody k podobnému počínání, případně ženy, jež jsou více než kdy jindy nuceny skloubit práci s péčí o děti.
Každý desátý našinec se pak naopak ztráty zaměstnání přímo obává. A není vůbec divu. Finanční stránka věci je přece v životě důležitá a ekonomické poměry, jež u nás panují, nevzbuzují žádné optimistické vyhlídky přinejmenším do blízké budoucnosti.
