Je naprosto pochopitelné, že to, co se v našich končinách odehrává poslední už skoro dva roky, nevyvolává právě záchvaty optimismu u naší veřejnosti. Z pohledu prostých lidí i odborníků se tu leccos hroutí jako pověstný domeček z karet, leckde leccos vázne a skřípe, kdeco nefunguje nebo je zakazováno či omezováno… Prostě je to u nás hodně složité. A není tudíž divu, že se to podepisuje i na důvěře lidí v českou ekonomiku.
Důvěra v českou ekonomiku tak už po několik měsíců v řadě klesá, a byť šlo v listopadu jenom o pokles zanedbatelný, přesto je to pokles. A to už pátý měsíční pokles v řadě. A zatímco jsou podnikatelé po čtyřech měsících konečně zase jednou nepatrně optimističtější, u spotřebitelů jde důvěra v ekonomiku i nadále výrazně do kytek.
Spotřebitelé se prostě obávají budoucnosti, a to především v souvislosti s růstem cen, a tito očekávají, že se v průběhu dalšího roku celková ekonomická situace nesporně zhorší. Že budou stále dražší energie a další komodity, a navíc se podle nich nadále zhorší i epidemiologická situace, vzroste nezaměstnanost a zhorší se jejich vlastní finanční situace nutící sáhnout je na úspory.
A tak naši mírně rostoucí nespokojenost korigují jenom podnikatelé, kteří věří ve zvýšení výrobní činnosti průmyslových podniků v průběhu následujících měsíců. Což je ale zároveň provázeno značnou dávkou nejistoty z toho, jak se bude naše situace dále vyvíjet. Nejvíce se tu důvěřuje průmyslu a stavebnictví, skepse pak panuje pro změnu u obchodu, bank a dalších služeb.
Dá se tak říci, že je mezi námi Čechy pořád míň a míň lidí, kteří by očekávali zlepšení své vlastní finanční situace. A moc nepotěší ani skutečnost, že je důvěra v lepší budoucnost vyšší než před rokem.
My Češi jsme tak i nadále docela pesimistickým národem, který si nedělá iluze o své budoucnosti. Jenže na rozdíl od jiných situací je nyní tento pesimismus zřejmě plně oprávněný. Bohužel.
