I když si už nějakou dobu nemůžeme po ekonomické stránce vůbec pochvalovat, neznamená to, že by tu nebyly aspoň do jisté míry pozitivní signály, že by tu bylo všechno bez výjimky jenom špatné. A tak se sice potýkáme s následky koronavirové pandemie, která nás poškodila mimo jiné i ekonomicky, doplácíme na ekonomické šílenství, které tu praktikovaly zejména poslední dvě vlády a obáváme se nejen hrozivě vysoké inflace, ale je tu i něco, co našince snad aspoň trochu potěší. A tím je třeba i to, co bychom si za socialistického minula ani ještě dlouho po jeho zániku nedokázali snad ani představit.
Ale realita už je prostě taková. Po letech, během nichž jsme byli outsidery matičky Evropy a chudými příbuznými z divokého východu, jsme si v otázce životní úrovně přece jenom docela dost polepšili. A naše současná úroveň života už dokonce předčí i životní úroveň ve Španělsku či Portugalsku, což pro nás bývaly nedosažitelné mety.
Navzdory všem potížím už jsme se v životní úrovni přiblížili průměrné úrovni zemí Evropské unie a jsme tak nejen před výše zmíněnými zeměmi, ale dohnali jsme s 94 procenty hrubého domácího produktu EU na obyvatele i Itálii.
Loni jsme sice i my zaznamenali propad ekonomiky, a to o 5,6 procenta, jenže obdobné problémy sužovaly i naprostou většinu Evropské unie, a tak jsme se dostali na zmíněnou příčku. A navíc jsme loni měli už pátý rok po sobě nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii.
Takže na tom vlastně nejsme zase až tak špatně. Máme sice hodně daleko k úrovni premianta Lucemburska, majícího 266 procent hrubého domácího produktu EU na obyvatele, ale přesto to není zase až tak špatné. Teoreticky si můžeme pochvalovat. Ale rozhodně bychom to neměli s tou sebechválou ani přehánět. Protože byť to není nejhorší, máme ještě hodně co napravovat. A kdybychom usnuli na vavřínech, můžeme být záhy lehce až za posledním outsiderem, Bulharskem.
