Možná i vás už někdy napadlo, že je invalidní důchod docela příjemná věc. Tedy za předpokladu, že ‚člověku nic nechybí‘, tedy že není omezen v běžných životních činnostech a jeho handicap mu brání jenom v odvádění práce. Protože takový důchod je jistý bezpracný příjem a ani se na něj nemusí přehnaně dlouho čekat, jak je tomu u důchodu starobního.
Ale kdo ví, co takový invalidní důchod ve skutečnosti obnáší, ten nezávidí. A to nejen proto, že je tato pomoc logicky poskytována jenom lidem, kterým něco skutečně chybí, a nikoliv jako dříve, za socialismu, i lidem, kteří… No, ponechejme raději tuto myšlenku nedokončenou. Záviděníhodným totiž není nejen důvod, proč lidé invalidní důchody dostávají, ale ani to, v jaké výši je vlastně vyplácen. To totiž není určitě něco, na čem by se dalo zbohatnout. Právě naopak – je to docela bída.
Když člověku poklesne jeho práceschopnost vlivem invalidity o 35 % až 49 %, dosáhne prvního stupně invalidity, u 50 % až 69 % je to stupeň druhý a od 70 % stupeň třetí. O čemž musí v první řadě rozhodnout posudkový lékař na okresní správě sociálního zabezpečení. A aby pak někdo takový důchod skutečně dostal, musí mít za sebou i potřebnou dobu účasti na důchodovém pojištění. Což znamená podle věku takového člověka méně než jeden rok až aspoň pět let zaměstnání, ze kterého se důchodové pojištění platilo. A jen u lidí ve věku nad osmadvacet let se zjišťuje doba pojištění z poslední dekády před vznikem invalidity a toto pojištění lze získat i až kdykoliv v období po vzniku invalidity a u osob starších osmatřiceti let lze získat desetileté pojištění během posledních dvaceti let před vznikem invalidity.
Lidé s prvním a druhým stupněm invalidity tedy šanci na důchod mají. Ale tento nestačí k životu, a navíc dotyční potřebují sociální pojištění, takže pracovat stejně musí. To jen ti s třetím stupněm invalidity mají pobírání důchodu jako součást náhradní doby pojištění.
Takže invalidním důchodcům nezáviďme. Není totiž co závidět.
