Opatrnost je matka moudrosti. To se říká už od nepaměti, a dokonce se dá tvrdit, že ti, kdo jsou opatrní, jsou na tom lépe než ti, kdo se ženou do rizika. Mají své jisté, a byť se jim kvůli jejich opatrnosti nedaří vždy kdovíjak skvěle, jsou méně ohroženi případným pádem na dno. Prostě si tak proplouvají životem.
Ale jsou tu lidé, kteří prostě mají z nějakého důvodu potřebu se navážet do těch, kdo se vyznačují právě opatrností. Což můžeme už delší dobu pozorovat v oblasti financí. Kde se kdekdo snaží vnutit lidem, aby své peníze někam investovali. A to i tehdy, když tomu majitelé nějakých těch finančních prostředků nerozumí a jsou tedy ohroženi zvýšeným rizikem krachu a prodělku, který někdy potkává i skutečné odborníky.
S despektem se mluví třeba o tom, že našincům leží stále ještě 1,3 bilionu korun na běžných ústech. A proč se to říká s despektem? Protože jsou takové účty v nejlepším případě málo úročené a zde uložené peníze tak ztrácejí vlivem inflace na hodnotě. Což je špatně. Jenže…
Jenže je tu lidem garantována návratnost vložených peněz i dohodnutých úroků. A kdo viděl, jak rychle u nás dokázala zkrachovat třeba Sberbank a jak je pro její klienty skvělé, že dostanou i v této situaci své peníze zpět, musí ty, kdo sázejí na běžné účty, svým způsobem vlastně pochválit. Že nestrkají peníze do něčeho, co nechápou, a raději se drží při zdi. Protože je pro ně lepší tratit málo, než nemít pro pomyslného holuba na střeše nakonec ani vrabce v hrsti.
Protože co vlastně vědí ti, kdo se vydávají za odborníky a radí investovat? Možná mají své informace, jistotu ale ne. A tak se nemůžeme divit, že zatímco jinde v Evropě dávají lidé údajně do různých druhů investic třicet procent svých peněz, u nás je to jen devatenáct procent. Anebo že na každého našince připadá asi 180.000 korun na běžném účtu, kde se tyto skoro nezhodnocují.
