Pokud jsme se v době, kdy se hroutil socialistický režim, na něco těšili, byla to hlavně všestranná svoboda. A pokud jsme se tehdy pro změnu něčeho báli, byla to přicházející doba nejistoty, kdy jsme vlastně většinou nevěděli, co všechno to pro nás bude znamenat a jak v tom staronovém společenském zřízení obstojíme.
A došlo k tomu, k čemu dojít muselo. K tomu, že se naše společnost mimo jiné i po finanční stránce významně rozvrstvila. Zatímco dřív tu panovalo do značné míry rovnostářství, dnes už jsou na tom různí lidé různě. Někdo je tu bohatší, někdo i vysloveně bohatý, zatímco jiný z našinců je na tom nevalně nebo i vysloveně bledě. A to se pochopitelně líbí těm, kdo jsou dobře situovaní, na rozdíl od těch, jimž se dobře nevede. A někdy se to nelíbí třeba ani těm, kdo si loni polepšili. A to proto, že si nepolepšili podle svých představ dost.
Máme tedy například i docela rozšířenou příjmovou chudobu. Čímž je míněna situace, v níž má domácnost k dispozici méně než šedesát procent mediánu příjmů, tedy v loňském roce 16.774 korun na osobu měsíčně. Jistě, za socialismu jsme si nedokázali vůbec představit, že bychom někdy pobírali takto velké peníze, ale dnes už to není vzhledem k vývoji na trhu žádné terno. Dnes je to bída. A lze takové lidi vcelku politovat. Protože těchto 9,8 procenta našinců nežije valně. A je jen chabou útěchou, že je jich míň než před rokem, kdy takových bylo 10,2 procenta.
I když si naše domácnosti vylepšily nominální příjmy o 7,7 procenta a loni měly naše domácnosti v průměru 259.900 korun na osobu, šlo reálně o pokles. Štěstím pro některé z nás bylo, že se dočkaly růstu svých příjmů především nízkopříjmové domácnosti, ale to nebyla rozhodně výhra ani pro takové lidi, mezi nimiž byli často samoživitelé a důchodci. Protože zejména samoživitelé a samoživitelky jsou i nadále v jednom případě ze tří ohroženi příjmovou chudobou. A někdy se mají dokonce ještě hůř než my kdysi za socialismu.
