Každý člověk by měl v dospělosti převzít zodpovědnost sám za sebe. Neměl by se v žádném případ spoléhat na to, že ho bude maminka věčně všude vodit za ručičku, že za něj rodiče všechno vyřídí nebo že se postará tatíček stát. Protože tatíček stát a někdy i rodičovstvo se sice o ty, kdo jsou neschopni se o sebe postarat, nějak postará, ale je to nedůstojné a nevede to ani k nijak závratně kvalitnímu životu.
Každý člověk by se prostě ve chvílích, kdy je toho schopen, měl postavit na vlastní nohy, měl by si na sebe začít vydělávat a být schopen z takto dosahovaných příjmů zaplatit vše, co je s jeho existencí spojeno. Neměl by to dotáhnout tak daleko, že by výrazně strádal, neměl by dělat zbytečné dluhy. Naopak – měl by být v rámci možností schopen si i něco našetřit, aby měl jistotu pro případ neočekávaných nepříjemností. A pokud už si někdo takový půjčí, měl by to udělat tak, aby byl nesporně schopen takto získané finance vrátit.
Někteří z lidí to zvládnou, někteří pochopitelně také ne. A podle toho, jak se jim vede, se pak tito kromě jiného i začleňují do společnosti. Protože jmění nerozhoduje jenom o tom, jak se komu žije, ale i o tom, kdo je ochoten se s ním nějak propojit, kdo s ním dokáže koexistovat. O zkrachovance pochopitelně nikdo moc nestojí, mimo jiné i proto, že by tento nejspíše co chvíli otravoval se žádostmi o darování peněz nebo aspoň o jejich půjčení dost možná na věčnou oplátku.
Každý by měl prostě v životě obstát. A platí to samozřejmě nejen pro lidi jako takové, a nejen pro firmy a podnikatele, ale logicky i pro stát. Protože když ten dobře funguje, je radost se k němu hrdě hlásit. Zatímco když je takový stát podobný zkrachovanci z řad nás lidí, dokáže z nás jenom tahat peníze a podobně nesamostatným a nesvéprávným lidem neobstojí. A od toho dají všichni, kdo tak mohou učinit, logicky ruce pryč.
